Biometan jakožto lokální alternativa zemního plynu vyráběná z biologicky rozložitelného odpadu je jednou z klíčových složek přechodu na udržitelnou energetiku. Přispívá nejen k dekarbonizaci, ale i k posílení energetické soběstačnosti. Přesto v Česku systém podpory biometanu není dostatečně efektivní, aby umožnil jeho plný rozvoj. Produkce tak zatím zůstává pod očekáváním státu.
Zatímco výroba biometanu v mnoha státech Evropy roste a stává se prioritou pro naplnění cíle EU dosáhnout produkce 35 miliard m³ do roku 2030, v jeho výrobě v Česku zaostáváme. Ve srovnání například s Dánskem, které jej ročně vyprodukuje 97,3 Nm3, totiž u nás vyrobíme pouze 0,6 Nm³. To odráží i nižší míru investic do jeho výroby s níž souvisí nedostatečně funkční systém dotační podpory.
Biometan byl v České republice dlouho přehlížen. Evropská komise teprve loni na podzim schválila tuzemský program provozní podpory zaměřený na pokrytí nákladů spojených s výrobou biometanu, a to do konce roku 2025 v hodnotě 60 miliard korun. Až letos tak mohli výrobci začít čerpat provozní podporu alokovanou státem na 20 let ve formě zeleného bonusu, který je navázán na referenční cenu plynu. Výši bonusu stanovil Energetický regulační úřad (ERÚ) pro letošní rok na 973 Kč/MWh, přičemž pro příští rok se zvýší až na 1 525 Kč/MWh.
„Na rozdíl od investiční podpory, která je jednorázovou dotací určenou na výstavbu nebo modernizaci bioplynových stanic za účelem výroby biometanu, se provozní podpora vyplácí průběžně a má zajistit ekonomickou udržitelnost provozu. Čerpání této podpory ale nyní brzdí nejistota ohledně jejího nastavení od roku 2026,“ vysvětluje Tomáš Voltr, výkonný ředitel skupiny EFG.
Současné nastavení provozní podpory pro výrobce biometanu v Česku nemusí být samo o sobě dostatečně motivující, zejména když ho porovnáme s cenami, které lze dosáhnout prodejem tzv. zeleného plynu do některých zahraničních zemí, kde je trh rozvinutější a vytvářejí dostatečnou poptávku. Jedním z prvků provozní podpory je v ČR záruka původu biometanu, certifikace vydávaná státem, která slouží k prokazování snižování emisí a produkce energie z obnovitelných zdrojů.
„Pokud ale biometan splňuje požadavky na udržitelnost, lze jej obchodovat i s mezinárodní certifikací jako je ISCC, kterou například naše rapotínská výrobna úspěšně obhajuje již pátým rokem. To však částečně koliduje se zájmy státu, který by měl usilovat o snížení vlastní uhlíkové stopy a podporovat, aby se zde vyrobený biometan využíval na domácím trhu,“ doplňuje Tomáš Voltr.
Dodává také, že podpora se mimo jiné nevztahuje na biometanové stanice uvedené do provozu před rokem 2023, tedy stanici EFG Rapotín BPS, která byla v Česku prvním produkčním místem, a předznamenala vývoj lokálního trhu.
Podoba podpory biometanových stanic od roku 2026 je nyní předmětem diskusí v rámci novely energetického zákona lex OZE III. Podle návrhů Ministerstva průmyslu a obchodu ČR by provozní podpora již neměla mít formu zeleného, ale aukčního bonusu. Výrobci by tedy o výši podpory mezi sebou soutěžili v dražbách. To je způsob, který může zavést více tržních prvků a snížit náklady, ale zároveň je pomalý a nepružný. Investoři pro účast v aukci musí předem vynaložit značné finanční prostředky a jít do ní s nejistotou, zda uspějí. Hrozí tedy, že aukce rozvoj biometanu zpomalí, a odborníci proto navrhují spíše zachovat současný model podpory.
„Ačkoli vzhledem k možnostem vlastního financování nejsme závislí na dotacích na výrobu biometanu a nečerpali jsme je pro žádné z našich provozů, vnímáme, že absence efektivního systému značně omezuje schopnost výrobců a investorů plánovat projekty v této oblasti. Pokud se situace nevyřeší, může Česká republika ztratit konkurenceschopnost v produkci biometanu, v níž má přitom vysoký potenciál. Jasně definovanou podporou navíc docílíme toho, aby zůstal vyrobený plyn na domácím trhu, a přispěl ke snižování národní uhlíkové stopy,“ uzavírá Tomáš Voltr.
