Biometan jakožto lokální alternativa zemního plynu získávaná z biologicky rozložitelného odpadu skýtá značný potenciál pro dekarbonizaci energetického sektoru. Navzdory jeho zjevným ekologickým i ekonomickým výhodám o něm ale stále koluje mnoho mýtů a polopravd. Podívejte se na některé z těch nejčastějších.
1. Výroba biometanu vyžaduje rozsáhlé zemědělské plochy
Jedním z nejrozšířenějších mýtů o biometanu je, že jej lze vyrábět pouze v zemědělských bioplynových stanicích, které zpracovávají cíleně pěstovanou biomasu. Aktuálně však v Česku převažují výrobny biometanu nikoli zemědělského, ale odpadového zaměření. Ty se při výrobě biometanu nesoustředí na zpracování účelově pěstovaných plodin, ale na kuchyňský odpad neboli gastroodpad rostlinného a živočišného původu.
„Na výrobu biometanu není nutné zabírat a vyčerpávat půdu pěstováním specifických plodin určených k jeho výrobě. V Česku se ročně vyprodukují až dva miliony tun biologicky rozložitelného odpadu, přičemž jeho vytříděním místo skládkování a následným energetickým zpracováním na plyn, elektřinu a teplo by mohlo vzniknout přibližně 1 000 GWh biometanu ročně,“ vysvětluje Tomáš Voltr, výkonný ředitel skupiny Energy financial group.
2. Bioodpad a gastroodpad jsou totéž
I když se může zdát, že bioodpad a gastroodpad jsou jedno a to samé, ve skutečnosti se jedná o dva různé typy odpadu, které je také třeba separovat do dvou různých typů třídících nádob. Čistě co se týče pojmů je bioodpad zastřešujícím názvem pro veškerý biologicky rozložitelný odpad včetně toho kuchyňského, tedy gastroodpadu. Do nádob na bioodpad ale tzv. gastro, tedy například rostlinné i živočišné zbytky z kuchyní, nepatří. Vkládá se do nich pouze odpad rostlinného původu, protože jejich obsah putuje do kompostáren, které nedokáží zpracovat živočišné zbytky. Gastroodpad pak zase putuje na nízkoemisní energetické zpracování v bioplynových stanicích.
„Pro umožnění třídění a svozu kuchyňského odpadu jsme již do více než dvaceti českých měst a obcí prostřednictvím projektu ‚Třídím gastro‘ rozmístili tmavě hnědé nádoby s označením ‚gastroodpad’. Do nich je možné narozdíl od nádob na bioodpad odkládat veškerý živočišný a rostlinný odpad i v původních obalech,“ uvádí Ondřej Černý, ředitel divize EFG Logistics.
3. Výroba biometanu je drahá a závislá na dotacích
O výrobě biometanu panuje představa, že se neobejde bez garantované podpory, protože je velmi drahá. Pravdou ovšem je, že je tyto projekty možné efektivně realizovat i bez jakékoli dotace. „Ze zkušeností s výstavbou a provozem biometanové stanice v Rapotíně jakožto vůbec prvním zařízením svého druhu v Česku víme, že produkce tzv. zeleného plynu z bio odpadu může být ekonomicky životaschopná i bez státní podpory. Na biometan jsme ji nečerpali v žádném z našich energetických zařízení. Jen je vždy potřeba pečlivě analyzovat vstupy, výstupy a možnosti odbytu vyprodukovaného plynu,“ vysvětluje Tomáš Voltr, výkonný ředitel skupiny Energy financial group.
4. Biometan ničí plynové potrubí
Občas zaznívá obava, že vyrobený biometan nemůže proudit v běžné plynárenské distribuční soustavě, protože by ji ohrozil nebo poškodil. Biometan má nicméně totožné složení se zemním plynem, a tak jej lze snadno a bezpečně distribuovat do stávající sítě, skladovat a v chladnějších měsících využívat k vytápění.
„Kvalitu dodávaného biometanu do sítě neustále kontroluje chromatograf kvůli striktním pravidlům, která jsou dána distributorem. Díky tomu je možné tento zelený plyn používat v plynových kotlích, domácích spotřebičích a dalších zařízeních, aniž by se musely upravovat používané technologie,” vysvětluje Martin Janda, ředitel divize EFG Production.
5. Produkce biometanu je hlučná a zapáchá
Dříve skutečně některé bioplynové stanice mohly způsobovat hluk i zápach, protože byly nevhodně navrženy nebo provozovány. Nicméně s technologickým pokrokem je dnes již realita jiná. Moderní zařízení na výrobu biometanu využívají zvukovou izolaci a uzavřené fermentory, takže hluk a zápach jsou naprosto minimální. Tato zařízení jsou navíc pravidelně kontrolována a udržována, aby splňovala přísné ekologické normy.
„Pro eliminaci zápachu ze zpracovávaných odpadů jsou haly našich bioplynových stanic vybaveny pokročilou vzduchotechnikou s čištěním vzduchu. Při výstavbě našich zařízení také dodržujeme hlukové limity, mezi něž patří například dodržení minimální vzdálenosti 500 m od obytné oblasti,“ uvádí Pavel Bureš, technický ředitel Energy financial group.
6. Biometanové stanice produkovaným plynem plýtvají
K mýtům také patří tvrzení, že biometanové stanice nevyužívají efektivně produkovaný plyn a přebytky jednoduše spalují na fléře. Ve skutečnosti jsou biometanové stanice navrženy tak, aby maximalizovaly využití vyrobeného plynu. Spalování na fléře je pouze standardním pojistným prvkem. „Fléra slouží k tomu, aby spálila nadbytečné množství plynu, které by mohlo být z jakéhokoli důvodu nebezpečné. Emise ze spálení tohoto množství plynu, které je oproti celkové produkci zanedbatelné, jsou nesrovnatelně nižší oproti produkci emisí odpadu ze skládek, jež unikají do atmosféry. Důkazem o nízkoemisním provozu a produkci elektřiny, tepla a biometanu je tzv. ISCC certifikace, kterou například naše rapotínská výrobna biometanu úspěšně obhájila již pátým rokem po sobě,” uvádí Martin Janda.
7. Biometan nemá v Česku dostatečný potenciál
Faktem je, že výroba biometanu se stává prioritou pro mnoho evropských zemí jako způsob dosažení klimatických cílů a energetické nezávislosti. Ale přesto, že v Česku funguje přes 600 bioplynových stanic, což nás řadí mezi významné producenty bioplynu v Evropě, ve výrobě biometanu jakožto plně obnovitelné alternativy k zemnímu plynu zatím zaostáváme. Dosud v Česku biometan vyrábí pouze deset zařízení. Přitom zde vyprodukujeme ročně zhruba dva miliony tun biologicky rozložitelného odpadu, což vytváří potenciál pro provoz asi 66 bioplynových stanic s celkovou roční produkcí 100 milionů m3 biometanu.
Energy financial group do konce roku 2025 plánuje provozovat celkem sedm stanic vyrábějících až 100 GWh tohoto tzv. zeleného plynu. Holding by tak na svých stanicích měl být schopen zpracovat až 100 tisíc tun jinak nevyužitelného, prakticky výhradně skládkovaného bioodpadu za rok.
